Václav Prokůpek: Oběť zákona?
Ještě před půl rokem žila paní Lea se svým druhem a dětmi velmi spokojeným životem. Pak se ale vše změnilo. Oba byli zatčeni, její děti poslány do dětského domova. Hrozí jí až deset let za to, že její druh pěstoval marihuanu pro vlastní potřebu. Na dětech celé tyto události zanechaly silné psychické stopy.
Harmonická rodina
Paní Lea pracovala v rockovém klubu coby servírka. Její budoucí druh tam přijel se svou experimentální hudební skupinou. On byl Němec, dlouhou dobu působil coby muzikant v Americe. Po romantickém setkání, jí slíbil, že se po turné vrátí k ní. Na turné se toho řekne a stane mnoho, ale málo co vydrží delší dobu. Během tří neděl se však opravdu vrátil zpět a nabídl jí, aby s ním začala žít. „On vůbec nemluvil česky takže tam v podstatě nebyla vůbec žádná slovní komunikace mezi námi, domlouvali jsme se prostřednictvím obrázků. Bylo to velmi zábavné a byly to jedny z nejšťastnějších okamžiků v mém životě,“ vzpomíná zasněně paní Lea.
Z počátku bydleli v Praze, pak se přestěhovali na venkov k Benešovu. Důvodem bylo lepší a klidnější prostředí pro jejich děti. Během toho času, se totiž paní Lee narodilo druhé dítě, dcerka. Nechtěli, aby děti vyrůstali ve velkoměstě. Harmonické prostředí rodiny podpořili i zvířata, které si pořizovali: psy, kočky, papoušky a tak dál. Po třičtvrtě roce soužití si všichni udělali takový rodinný výlet. Po návratu jim sousedi sdělili, že se někdo snažil dostat do jejich bytu. Ve vnitř měli ale psa a tak raději odešli. Stěhovali se pak dál až do Příbrami, protože je zde umístěna alternativní škola. Syn ji také později začal navštěvovat. Příbram jim všem vyhovovala, jelikož to přece jenom není tak velké město jako Praha.
O tom, že její druh kouří marihuanu nejdříve nevěděla. Na začátku jejich vztahu jí sice řekl, že byl kvůli drogám vyhoštěn z USA, ale protože moc dobře neuměla anglicky, pochopila to až později. Když potom spolu ještě mluvili o drogách, svěřil se jí, že kouří pravidelně marihuanu. V žádném případě nic nezapíral. Její druh marihuanu nejen kouřil, ale i pěstoval. Paní Lea se s ním proto hádala. Nechtěla mít pod střechou jejich domu žádné drogy. Ne kvůli nebezpečí podle zákona, ale prostě jí to vadilo. Na druhou stranu brala svého druha jako slušného člověka, který byl pro její děti dobrým otcem. Staral se o ně a byl k nim hodný. „Tak jsem si říkala no co, ať si to tedy pěstuje, vždyť vlastně o nic nejde,“ vysvětluje svoje počínání.
Zatčení
Pět let žila paní Lea se svým druhem a dětmi. Podle jejích vlastních slov šlo o velmi harmonický vztah. Po pěti letech přišel den "D". Nic předtím nenasvědčovalo nějakému sledování. Den, který se vryl celé rodině do paměti, začal jako každý jiný. Společně chystali děti a její druh byl již připraven syna odvézt. Těsně před osmou hodinou ranní zablokovaly auta ulici, ve které žili. Okamžitě vystoupily policejní jednotky, s tím že mají povolení k domovní prohlídce. Důvodem bylo vážné podezření na pěstování marihuany ve sklepních prostorech. Druh paní Ley se nebránil a po osobní prohlídce, šel s policisty do sklepa. Ti otevřeli garáž a začali tudy vynášet rostliny, dávat je do pytlů a odvážet. Jinými slovy šli na jisto. Tu jistotu komentuje paní Lea slovy: „Dodnes nevím a ani netuším, od koho se to policie mohla dozvědět. Mám pocit, že to na nás udal někdo, kdo nám záviděl. Žili jsme si velmi dobře, nemuseli chodit do práce, a to zřejmě někomu dost vadilo. Lidská závist se nám tedy vymstila.“
Na všechny otázky policistů paní Lea odpovídala jen větami: „Vy mi vezmete moje děti! Oni skončí v dětském domově.“ Policisté ji však ujišťovaly, že to není pravda a jí se nic nestane. „Děti viděli všechno co se tam dělo. Jak druha přilepili na naše auto s rukama nahoře. Nechápali to, nerozuměli tomu, co se stalo,“ popisuje paní Lea jejich bezprostřední reakce. Nikdo ze zasahujících jednotek nereagoval na žádosti paní Ley, aby zavolali její matku, a děti se tak dostali do bezpečí. Naopak na konci výslechu zavolali sociální pracovnici.
Možná kvůli zvláštnímu způsobu pěstování marihuany hydrofobním způsobem, brali policisté všechno na větší váhu. Po ukončení prohlídky domu byl syn odvezen do školy a druh s paní Leou a dcerkou převezeni na policejní stanici. Její druh tvrdil, že marihuanu pěstoval pro vlastní potřebu a dokonce udával množství, ve kterém ji denně kouřil. Nic z toho nakonec nepomohlo. Společně s družkou pak absolvovali drogový test na poliklinice. Test moči prokázal THC u jejího druha, ne však u ní. Jeho krevní testy se dokonce ztratily, její byly opět negativní. Po těchto vyšetřeních je zpět převezli na policejní stanici, kde začal výslech. Trval od jedenácti hodin dopoledne do pěti hodin odpoledne, kdy však začal konečný výslech vyšetřovatele. Malá dcerka vše absolvovala spolu s rodiči, syn se k nim připojil až po skončení školy.
Během zatčení i výslechu vyšetřovatel uklidňoval paní Leu, že se nemá čeho obávat a bude moci v klidu odejít. Východisko z této situace popisuje paní Lea takto: „Podle mého názoru existovala skutečně jedna možnost, jak se z toho dostat, ale byla to možnost skutečně absurdní. Musela bych ho udat. A to je přeci strašné. Žila jsem s ním, měla jsem s ním dítě a i o mého prvorozeného syna se staral velmi dobře. Ano, kouřil i pěstoval marihuanu, pro vlastní potřebu, nikomu ale neubližoval. Byly jsme šťastná rodina a já to chápala tak, že mě se jeho pěstování netýká. Bylo to v prostorech, do kterých já nechodila. Jak jsem již řekla, nebyla jsem z toho moc šťastná, ale brala jsem to, že je to jeho věc.“ Fungovalo to však právě naopak. Přivolaná sociální pracovnice dětem oznámila, že jejich rodiče jsou nemocní a proto musí zůstat na policejní stanici. Podala jen paní Lee kapesníček, protože už věděla, že bude plakat. Již předtím měla tušení, že se na svobodu jen tak nedostane, ale bála se samozřejmě nejvíce o své děti. Naštěstí se matce paní Ley po několika námitkách u soudu podařilo získat je do vlastní péče. Prodělali ale před tím pobyt v dětském domově, na který jen tak nezapomenou.
Vězení
Paní Lea se domů již nevrátila. Skončila spolu se svým druhem ve vazební věznici. Po příjezdu do Ruzyně na ni čekala samá nepříjemná překvapení. První už při příjmu. Má totiž štíhlou postavu a tak po osobní prohlídce, byl jediný závěr bachařek - „vy jste feťák“. Samozřejmě, že nesouhlasila a tvrdila opak. Bylo jí však sděleno, ať se na sebe podívá, že je určitě „feťák“. Na Ruzyni strávila dvanáct dní a pak ji převezli do Plzně na Bory. Zde pobýval její druh. Prostředí bylo mnohem lepší, i když to byla stále vazba.
Během celého pobytu neměla o svém příteli žádné zprávy. Jejich dopisy byly zadržovány a tak si je mohla přečíst až po propuštění z vazby. Celé dva měsíce si psali v podstatě to samé. Ona mu sdělovala, protože věděla, jak se daří dětem, že jsou v pořádku. On se jí potom omlouval za to, co všechno způsobil. Nepředpokládal, že se to bude týkat i jí a dětí, protože oni s tím neměli nic společného. I po dvou měsících strávených ve věznicích si je jistá, že její druh měl všechny rostliny pro vlastní potřebu. „Marihuanu kouřil hodně. Přesné množství nevím. Vím však určitě, že to nemíchal s tabákem. Když jsem s ním potom mluvila na návštěvě, tak říkal, že to bylo něco kolem pěti až osmi gramů. Sedm byl takový ten průměr na den. Takže ty rostliny byly opravdu pro něj, měl velkou spotřebu,“ dosvědčuje přesvědčena o svém tvrzení.
Za pobytu ve vazebních věznících dostala přidělenou obhájkyni. Ta okamžitě žádala o propuštění z vazby, jelikož nejsou svědci a její mandantka s tím nemá opravdu co dočinění. Navíc, na ní venku čekají dvě děti a tak bude tedy vést řádný život a pobývat v místě trvalého bydliště. Na základě této žádosti se dostala ven z vězení 21. prosince, těsně před vánocemi. Děti byly nesmírně šťastné. Na druhou stranu ovšem nemohly pochopit, proč se tatínek ještě pořád nevrátil. „Dodneška tomu nerozumějí, takže já jsem jim řekla, že to trvá déle, protože tatínek je Němec,“ vysvětluje paní Lea. Děti tedy vědí pravdu jen z části, neboť během dvou měsíců, co byli oba dva rodiče pryč, se jim babička snažila celou věc vysvětlit. Řekla jim, že tatínek měl u sebe rostlinky, které by mít neměl. Nikomu neublížil, nicméně se to nemá, tak proto je ve vězení. Děti dění kolem sebe samozřejmě nechápou. Přispěl k tomu pravděpodobně i desetidenní pobyt v dětském domově, který si ještě teď živě vybavují. Samosoudkyně nepřiřkla děti do péče matčiných rodičů s odůvodněním, že přece nemohla vědět, že její rodiče nejsou další banda feťáků. Teprve po poukázání na tento chybný postup, byly děti předány do péče prarodičů.
Černá budoucnost
Po zatčení se paní Lea dostala do těžké finanční situace. Po zatčení si nemohla dovolit ani vlastního obhájce. Nyní je nezaměstnaná a hledá práci. Má ale dvě děti a kdyby vzala práci na směny tak jí nebude, kdo hlídat děti. Její maminka totiž ještě také pracuje. Výraznou pomocí se ukázala podpora rodiny jejího druha. Matka s dcerou jí píšou a měsíčně dokonce posílají určitou částku. Po dvou měsících jí naštěstí vrátili mateřskou, což je také příjmem neúplné rodiny. Určitou částí také pomáhají druhovi přátelé z kapely. I pro ně je možný trest příliš neúměrný.
Je však s podivem, že je paní Lea souzena pro totéž jako její druh. „Nechápu to. Fakt je, že jsem věděla o umístění rostlin v našem sklepě. Měli jsme kvůli tomu neshody, ale nakonec jsem to akceptovala, protože on byl jinak strašně hodný člověk a naše rodina byla jinak velmi harmonická. Děti na něm velmi lpěly, on je vychovával se mnou velmi dobře. A tak jeho odsouzení paradoxně zase nejvíce ublíží dětem,“ upozorňuje na konečný důsledek případného odsouzení. Nabídky ze strany policie, aby vypověděla ve smyslu toho, že její druh drogy nejen pěstoval pro vlastní potřebu, ale i distribuoval, tady byly. Paní Lee připadají přímo neuvěřitelné. Udat člověka, kterého miluje a žila s ním.
Svojí budoucnost vidí opravdu černě. Bojí se, že bude souzená za to, co neudělala. Protože fakt, že to věděla, ještě nedokazuje její účast na druhově trestné činnosti. On se jí z toho snaží dostat, jelikož to byla přeci jen jeho věc. Obává se ale především návratu do vězení. Hrozí jí totiž vysoký trest odnětí svobody. Největší tlak na její psychiku, způsobuje fakt možného odloučení od dětí. Jako řádná matka se snaží na tuto možnost raději ani nemyslet.
Nastiňuje několik srovnání výše trestů: „Vezměte si nějaké daňové úniky, podvody řádově milionů. Ten člověk vyjde za dva roky z vězení. Majetek všechen má a je v pohodě. Kdežto tady marihuana je lehká droga, nebyly z toho žádné finance, nebyla tam žádná distribuce a hrozí vám trest odnětí od dvou do deseti let. A v podstatě ještě jedno srovnání - alkohol je tvrdá droga a je legální. Když někdo pod jeho vlivem zaviní nehodu a k tomu ještě úmrtí, dostane mnohem nižší trest než za pěstování marihuany.“ V poslední chvíli se naskytla ještě jedna možnost. Paní Lea podala žádost o milost u prezidenta republiky. Vidí v tom i určitou reálnou šanci, neboť prezident udělil milost člověku, který drogu, byť lehkou, distribuoval. Ona nic podobného neudělala a trest, který může dostat by především nejvíce poškodil její děti.
Václav Prokůpek