Souboj mezi pohlavími

18.07.2010 16:30

Slavný profesionál prý nechal Kingovou vyhrát a vsadil si na svoji porážku!

Boj mezi pohlavími, muž proti ženě, tak to je téma, které nikdy nekončí. A stejně tak otevřená je i odpověď na s tím spjatou otázku: Kdo z těch dvou je lepší? Když se letos v Melbourne Sereny Williamsové ptali, které vítězství bylo její největší, odpověděla světová jednička s úsměvem: „Je už to sice dávná minulost, ale bylo to vítězství nad Andym Roddickem.“ Přesně  v roce 1993 v akademii Ricka Macciho v Delray Beach na Floridě se konal bez přítomnosti diváků nečekaný a tehdy ještě málo vnímaný souboj pohlaví. Sereně Williamsové bylo tehdy jedenáct, její krajan Andy Roddick byl ještě o rok mladší. Šlo o tréninkový set, který skončil 6:1 ve prospěch Williamsové. Roddick sice porážku uznal i po několika letech, ale trval na tom, že zápas skončil 6:4. „Byl jsem strašně malý, o souboj pohlaví vlastně ani nešlo,“  říká Roddick nyní a ukazuje svůj malíček.

Protože ho Serena neustále popichovala na stránkách tisku, navrhl Roddick odvetu. Ovšem: opakování nejznámější „Battle of Sexes“ (bitvy pohlaví) se prozatím neuskutečnilo. „Už jsem dokázala, že jsem lepší. A můj biceps je pořád ještě větší než ten jeho,“  říká Serena Williamsová a návrh na odvetu s Roddickem zamítla. Sportovně by tato partie byla málo zajímavá. Williamsová by nyní asi neměla šanci. Atletika, tělesná kondice a tvrdost úderu stojí jednoznačně  na straně Roddicka. Kouzlo duelu vzniká ve skutečnosti samozřejmě z toho, že se jedná o souboj muže a ženy!

Muž proti ženě, žena proti muži – to je archaický duel, evergreen už od Adama a Evy. A že muži a ženy, jak říká Loriot, „k sobě prostě nepatří“, tvoří základy nejen v životě, ale i na tenisovén kurtu. „Prasouboj“ pohlaví, již zmiňovaný „Battle of Sexes“, se uskutečnil 20. září 1973. Místo dění: Astrodóm v Houstnu. Účinkující: Billie Jean Kingová a Bobby Riggs. Kingová - devětadvacetiletá tenisová královna hlásící se k homosexuální orientaci byla tehdy nejlepší hráčka světa a na vrcholu své kariéry, Riggs byl pětapadesátiletý bývalý profesionální hráč, který v roce 1939 ve Wimbledonu vyhrál dvouhru, čtyřhru i mix. A ba co více, Riggs byl znám svým šovinismem i svým až neuvěřitelným sebevědomím. V roce 1939 si jako jasný outsider Wimbledonu před začátkem turnaje vsadil u bookmakera, že všechny tři tituly získá – a díky tomu vyhrál 108 000 amerických dolarů. Riggs byl považován za playboye a hráče, vypadal trochu jako Woody Allen. Nosil brýle jako Diether Krebs ve „Sketchup“. Sám sebe označoval jako „krále šovinistických prasat“.

„Ženy patří do postele a do kuchyně. A přesně v tomto pořadí,“ znělo jeho heslo. To, že nebyl Riggs v ženském světě oblíben, se rozumí - a především ne u stoupenkyně ženských práv Kingové. „Řeknu vám, proč vyhraji. Je to žena. A ženám chybí emoční stabilita,“ stupňoval tento šovinista atmosféru před utkáním. Několik měsíců před zmíněným duelem Riggs podniknul jiný zápas se ženou. Porazil Margaret Courtovou, vítězku French Open a US Open 1973 po 57 minutách lehce 6:2,6:1. Tato partie vstoupila do dějin jako „Masakr Dnu matek“.

To byla předehra pro takzvaný „souboj století“ mezi Kingovou a Riggsem. A že bude „boj mezi bývalým šampiónem a wimbledonskou vítězkou“ hlavně soubojem superlativů, záleželo především na mocné mediální mašinérii. A média nezapřela, že dokáží i z exhibičního duelu udělat zápas století. Během trénování Kingové na zkušebním kurtu, který byl zřízen speciálně pro tuto velkou dvouhru na houstonské parkovací budově, navštěvoval Riggs rádiové a televizní talkshow. Díky polykání kolem 400 vitamínů denně, se cítil fit. Ohlas byl ohromný. Nakonec nešlo jen o tenis! Šlo o sto let staré předsudky, sexismus, čest ženy a muže.A především o velkou show. Což zdůrazňovaly všechny noviny i magazíny nejen ve Spojených státech.

Billie Jean Kingová se představila v mentolově zelených  a nebesky modrých tenisových šatech, které navrhl extra pro tento večer londýnský návrhář. Nechala se do haly donést na červeným sametem potažených nosítkách od fotbalistek. Lehce oblečený Riggs byl do arény přivezen ve zlaté rikše. Jako pozdrav předal své sokyni obrovské lízátko. Kingová mu darovala živé sele. Větší klišé už ani nešlo. Neuvěřitelné, 30 472 diváků sedělo v Astrodómu, tolik, jako nikdy před tím, ba ani potom na tenisovém utkání. Vstupenky stály na tehdejší dobu neuvěřitelných 100 amerických dolarů. Za 50 000 US dolarů prodával televizní vysílač ABC minutu utkání. Celkový počet diváků sledujících dvouhru u televizí – nový rekord sledovanosti - nepředstavitelných  50 milionů.

Utkání samotné byla nuda. Kingová porazila Riggse 6:4, 6:3, 6:3. Ironií bylo, že ona hrála jako muž, Riggs to zkusil s jemnými míčky, přerušenými výměnami a loby. I když změnil taktiku, zůstal neúspěšný. Pro sázkové kanceláře byl Riggs favoritem s kurzem 5:2 a ještě dnes existují teorie, že prohrál záměrně. Údajně vsadil převlečen za hastroše velké množství peněz na vítězství Kingové. Velice pravděpodobně to ale tak není. Výhra pro vítěze činila tehdy astronomických 150 000 US dolarů. A další „Battle of Sexes“ už byla naplánovaná – mezi Riggsem a Cris Evertovou. Domluvená gáže - milión amerických dolarů pro vítěze.
Hra byla tak jednotvárná, že dnes platí jako jedna ze spouštěčů pro tenisový rozmach v USA v 70. letech. Vítězství Kingové dodalo odvahu milionům žen. Na druhé straně, zápas nebyl na konci nic víc než pouťová zábava. Otázka kvality ženského a mužského tenisu zodpovězena nebyla. „Nevím, proč se ženy, které vyhrávají tolik peněz, litují, že dostávají méně než muži,“ ptal se ještě před utkáním Bobby Riggs. Mezitím vydělají ženy stejně tolik peněz co muži, ale diskuse kolem výher a herní úrovně v ženském tenise jsou v každé éře.

Australan Pat Cash to označil jako „Zweisatzmist“ nebo-li druhou třídu tenisu. Vždy šovinistický a excentrický Američan Jimmy Connors navrhl, aby se ženské finále konalo „před pravým tenisem“. Nizozemec českého původu Richard Krajíček vyřkl negalantní větu: „Osmdesát procent hráček  jsou tlustá prasata.“
Letos se sám švýcarský gentleman Roger Federer nazval sukničkářem. „Srbka Jelena Jankovičová se stala jedničkou bez titulu, Ruska Dinara Safinová bez toho, aniž by vyhrála alespoň jeden grandslamový turnaj, Rafael Nadal pro to musel vyhrát pět grandslamových turnajů.“ Čtením mezi  řádky to znamená, že kvalita ženských turnajů není ani podle gentlemanského Rogera Federera dost dobrá. Přitom se sestrám Williamsovým nemůže vytknout, že by na kláních dosahovaly snadných vítězství v prvním kole. Světová špička se také u žen velmi rozrůstá, favoritky to rozhodně nemají lehké. Nakonec je tu také otázka, jak vlastně definovat úspěch. Na konci devadesátých let minulého století se ženský tenis vyvíjel sice globálně, ale ovlivněn různými charaktery – atleticky vyvinutými a dobře fyzicky připravenými sestrami Williamsovými, geniální Martinou Hingisovou, svěží Jelenou Dokičovou a krásnou Annou Kurnikovou a „nejlepším ruským exportem od vodky“ Sibiřankou Marií Šarapovovou, kterou obdivoval i „nenávistník“ ženského tenisu Richard Krajicek: „Na ni bych koukal i dvě hodiny při badmintonu.“ Mužský tenis oproti tomu stagnoval!

V televizi platil ženský tenis jako po léta publikem oblíbenější, protože se sledoval lépe než tenis mužský. Ironií ale dnes je, že ženy nehrají tak, jak by člověk očekával – tedy typicky  žensky, esteticky, důmyslně, šarmantně a s grácií. Místo toho převažují bezduché údery od základní čáry. Moderní muž - tenista hraje útočníkovi často raději obratně před nohy. U mixu se zahladí rozdíly. Zápas ve smíšené čtyřhře, který se hraje na grandslamovém turnaji, je velice váženou hrou. A často mu udávají tón právě ženy. Legendární je role Martiny Navrátilové, která většinou zastínila svého spoluhráče v mixu, smeč předala zpět a poslala svoji soupeřku ke straně.Chorvat Goran Ivaniševič se jednou při Hopman Cupu – bezesporu nejprestižnějším klání reprezentačních smíšených družstev - divil při mixu v Perthu: „Ženy vracely mé údery jako kousek koláče. Muži měli mnohem více problémů.“

Přesto je nutno zavzpomínat i na jiné slavné tenisové okamžiky! Jak velký je sportovní odstup mezi pohlavími bylo zřetelné v Melbourne v roce 1998. Serena Williamsová stála u šatny a chlubila se, že by mužské tenisové číslo 200 hravě porazila. Náhodou u toho seděl Němec Karsten Braasch a napadlo ho: „No, já jsem číslo 203. Můžeme to klidně zkusit.“ Nakonec Braasch porazil nejdřív Serenu Williamsovou 6:1, dal si cigaretu a pak pokořil 6:2 i její starší sestru Venus. Poté žertoval: „Jestli mám říct pravdu, golf dnes ráno byl náročnější.“

Snad se Serena Williamsová ještě jednou rozmyslí, jestli Rodickovu výzvu by přeci jen neměla přijmout. Měla by to udělat? Už jen kvůli té podívané, by to stálo za to.  Neboť kdo na konci dosáhne lepšího výsledku, nemusí být ještě vítěz.
                                                                                                                              Václav Prokůpek

Dosavadní „Battle of Sexes“
Předehra: Bobby Riggs, 55 let, bývalý wimbledonový vítěz ve dvouhře, čtyřhře a mixu, poráží v roce 1973 světovou tenisovou špičku Margaret Court 6:2, 6:1.
Utkání století: Billie Jean King rozdrcuje ve stejném roce o 26 let staršího Riggse 6:4, 6:3, 6:3. V Astrodómě v Houstnu v Texasu tomu přihlíží 30 472 diváků.
Nová výzva: V roce 1992 proti sobě stojí Martina Navrátilová a Jimmy Connors v Césarově paláci v Las Vegas. Hra skončila 7:5, 6:2 pro handicapovaného Connorse, který měl pouze jedno podání a o dvě poloviční dvojité hřiště větší hrací plochu.
Tréninkové utkání: V roce 1998 se v Melbourne setkává Karsten Braasch, světový hráč číslo 203 a sestry Williamsovy. Serenu poráží 6:1 a Venus 6:2.