Pester Lloyd: Konflikty v Libérii a Sierra Leone
Nedávné i současné konflikty v Africe jsou ukázkou smrtící kombinace vnitřního konfliktu a ilegálního vývozu nerostných surovin – především diamantů a jiných vzácných kovů, jejichž prodejem jsou často financovány zbraně. Konflikty v Africe jsou charakteristické velkými humanitárními krizemi, mnoha oběťmi, brutalitou a dlouho dobou trvání konfliktu. Politické elity nových afrických států provozovali politiku, na kterou byli zvyklí s koloniálních dob. Charakteristickým rysem v celých regionech se stalo stupňování napětí v poměrně krátkém období po vyhlášení nezávislosti. Problémem v mnoha zemích byla též politická a sociální zaostalost, jež vytvářela půdu pro převzetí moci ozbrojenými složkami. Bohužel tomu jinak nebylo ani v Libérii a Sierra Leoně.
Konflikty v LIBÉRII:
Libérie se nikdy nestala kolonií v klasickém smyslu a v roce 1847 dosáhla nezávislosti. Libérie byla po dlouhou dobu důležitým obchodním spojencem Spojených států. Např.V období studené války využily Spojené státy strategické pozice země a vybudovaly zde obří letecké základny. Se zhroucením bipolárního systému však zájem Američanů o Libérii upadl.
S vládou prezidenta Tolberta (nástup r. 1971) byla značná část obyvatel nespokojena a nespokojenost rostla a vyústila v masové demonstrace. V roce 1980 se stal Tolbert obětí vojenského puče zorganizovaného Samuelem Doe, který se tak dostal do čela země. Tuto změnu vítala americká administrativa v čele s Ronaldem Reaganem, který viděl v Doeovi účinnou zeď proti šíření komunismu v regionu. Armádní i policejní jednotky byly – se souhlasem americké vlády – vybaveny moderními zbraněmi. Tyto složky Doe využíval především k vydírání a zastrašování obyvatelstva.
Volby v roce 1985 byly prokazatelně zfalšované a potvrdily Doa v čele státu. Jeho režim však postupem času slábl a ztrácel podporu. Nakonec se stal obětí vpádu jednotek Národní vlastenecké fronty Libérie (NPFL), v jejímž čele stál Charles Taylor. Taylor vytvořil partyzánské vojsko Národní vlasteneckou frontu (NPFL) a 24. 12. 1989 s ním vpadl do Libérie ze sousedního Pobřeží slonoviny. Samuel Doe byl umučen k smrti.
Národní vlastenecká fronta Libérie (NPFL) – stoupenci Charlese Tailora byla nejvýznamnějším aktérem občanské války v Libérii. Taylorovi se podařilo již v listopadu 1989 obsadit většinu země. Později navázal kontakt s generálem Davidem Nimblayem, vůdcem ULIMO, a společně se dohodli na podpoře přechodných vlád v zemi.
ULIMO tedy „Sjednocené osvobozenecké hnutí Libérie za demokracii“bylo dalším hráčem v této občanské válce. ULIMO založili v roce 1991 někteří bývalí vojáci, jež uprchli do Sierry Leone. V roce 1992 jejich vpád zahájil další fázi války, když krátce předtím bylo dosaženo křehkého příměří. Mezi jednotkami ULIMO vypukl v roce 1992 spor, založený na etnickém základě, a organizace se rozštěpila na dvě samostatně operující křídla.
Nezaměstnanost a negramotnost za vlády Taylora přesahovaly 75 procent a do země proudilo minimum zahraničních investic. Taylor podporoval povstalecké jednotky -Sjednocenou revoluční frontu (Revolutionary United Front, RUF) v sousední Sierra Leone, kterým výměnou za diamanty poskytoval zbraně a výcvik. Sierra Leone ročně vytěží o více než polovinu více diamantů než Libérie. Z Libérie potom nejvíce diamantů putuje do Belgie, do Antverp. Bohužel se zde výrazně promítl obchod s tzv. krvavými diamanty.
"Krvavý diamant" je označení drahých kamenů pocházejících ze zemí, jež vytěžené budoucí šperky prodávají do západního světa a z výdělků pak financují zbraně a jiné armádní či válečné potřeby. Aby došlo k zamezení zneužívání diamantů k financování povstaleckých a terostických aktvit, OSN a EU zahájili tzv. Kymberleyský proces. Státy, občanské organizace a zástupci organizací diamantového průmyslu připravily návrh certifikace surových diamantů. Sledování původu diamantů je velmi složité – odborníci sami přiznávají, že nejsou schopni vydat kamenu certifikát s absolutní jistotou. Problémem je těžko kontrolovatelný přesun diamantů přes hranice. Afrika, vzhledem k situaci, která panuje na hranicích mezi některými státy, je ideálním prostředím pro pašování diamantů. Embargo na dovoz diamantů z roku 2001 bylo v roce 2007 zrušeno.
Rebelové se často uchylovali k mučení, znásilňování a únosům a tisíce obyvatel přišly o život. Na domácí scéně si Taylor počínal podobně jako jeho předchůdci-posílené armádní jednotky využíval k zastrašování obyvatelstva. Jeho vláda způsobila totální rozklad hospodářství.
Po uzavření mírové dohody v beninském Cotonou (1993) ustavila Rada bezpečnosti pozorovatelskou misi (UNOMIL). Měla za úkol podporovat jednotky ECOMOG (The Economic Community of West African States Monitoring Group), aby zajistily dodržování mírových dohod. Mír byl však velice křehký a v zemi vypukly další boje, které znemožnily uspořádat volby v roce 1994. Poté bylo přijato několik mírových iniciativ, které vedly až k volbám pod dohledem OSN v roce 1997. Charles Taylor v čele Národní vlastenecké strany byl zvolen prezidentem.
V listopadu 1997 založila OSN v Libérii svůj podpůrný úřad pro budování míru (UNOL). Měl pomáhat vládě v úsilí o konsolidaci míru po konfliktu. Situace se však nevyvíjela dobře. Docházelo k zásadním rozporům mezi vládou a opozicí. Byla porušována lidská práva a odstraňováni političtí odpůrci a v zemi propukla nová občanská válka.
V odlehlých regionech země se zformovaly dvě povstalecké skupiny: LURD a MODEL, jež do značné míry navázaly na jiné povstalecké frakce. První skupinou byla LUDR – Sjednocení liberijci za smír a demokracii. Po její útocích prezident Taylor označil tuto skupinu jako vážné ohrožení svého režimu a moci.
Druhou skupinou byl MODEL – Hnutí za demokracii v Libérii. Tato skupina je docela mladá a zformovala se v jihovýchodních lesnatých regionech a postupně je dokázala ovládnout. Tím odřízla Taylorův režim od důležitých zdrojů. Oběma skupinám se během následujících bojů podařilo ovládnout téměř dvě třetiny území.
Pro Taylora se situace stala neudžitelnou. Povstalecké jednotky mezitím obklíčily hlavní město Monrovii a odřízly jeho obyvatele od únikových cest. V této situaci byla téměř veškerá země v rukou nekontrolovatelných skupin. Západoafrické společenství ECOMOG už nemělo dostatečné prostředky pro vyslání další mírové mise a země nutně potřebovala pomoc mezinárodních sil. Obrátili se na Spojené státy, ty však vojenskou misi podmínily odchodem Charlese Taylora ze země. Taylor rezignoval na svou funkci prezidenta a odešel do nabízeného exilu v Nigérii a nahradil ho jeho zástupce Moses Blah. Boje však pokračovaly i nadále. A tak dorazily první příslušníci pozemních sborů USA. S pomocí mezinárodních vojsk se podařilo zvládnout situaci v okolí hlavního města a uspořádat svobodný výběr nového prezidenta, jenž vedl zemi do voleb v roce 2005.
V lednu 2006 se prezidentkou stala Ellen johnsonová – Sirleafová. Prezidentka zavádí reformy, které by měly usnadnit obnovu Libérie a celkový rozvoj země. Bezpečnostní situace v sousedních teritoriích ovšem zůstává velmi křehká a v případě vzniku jakýchkoliv nepokojů může mít tato skutečnost vliv na Libérii. Libérie i nadále zůstává bezpečnostním rizikem západní Afriky. Hospodářství, zemědělství a jiná odvětví a samotná společnost nadále zůstává silně poznamenaná válkou, ve které byla takřka naprosto zničena veškerá infrastruktura země. Po konfliktu v zemi zůstalo 15 000 vojáků mírových sil OSN.
Konflikty v SIERRA LEONE:
Sierra Leone spadala do britské koloniální správy a v 60. letech, konkrétně v roce 1961 získala nezávislost. Ovšem od té doby se prakticky zmítá v nestabilitě a konfliktech. Na vládní elity byly prováděny únosy a pokusy o puč se staly běžnou záležitostí. Parlamentní volby, které během krátkého trvání proběhly, neměly většinou demokratický charakter. Významně začal konflikt v Sierre Leoně eskalovat v 90. letech. V roce 1991 se totiž začala intenzivně angažovat, nejprve jen na východě země, povstalecká skupina RUF - Jednotná revoluční fronta. Ta existovala až do roku 2002.
(Tato skupina nebojovala ve jménu žádné ideologie, nacionalismu, ani proti nějaké etnické skupině. Vyslovila se pro vytvořeni nové Sierry Leone, odkazující se na sociální spravedlnost a panafrikanismus. Zakladatelem RUF byl Foday Sankoh, který byl silně podporován Charlesem Taylorem ze sousední Libérie. RUF si získala popularitu mezi těmi, kteří považovali ústřední vládu ve Freetownu za zkorumpovanou a nelegitimní a očekávali od RUF spravedlivější redistribuci zisku z prodeje diamantů, možnost lepšího vzdělání a kvalitnější zdravotní péči. Po konci občanské války byla RUF transformována do politické strany, ovšem roku 2007 byla zakázána. V žádných volbách mandáty nezískala)
O rok později, v roce 1992, došlo k vládnímu převratu. Poté následovala čtyři roky trvající prozatímní vláda (spíše bezvládí) byla ukončena díky mezinárodnímu společenství a svůj podíl má i domácí odpor proti tehdejším představitelům státu tlačící na uspořádání všeobecných svobodných voleb, které by rekrutovaly nové představitele. Do čela se dostal Ahmad T. Kabbah.
Zvolený prezident dlouho v úřadu nepůsobil, neboť ho roku 1997 svrhla RUF a tzv. Revoluční rada ozbrojených sil (AFRC) pod vedením Majora Johnnyho Paula Korómyho. Vytvořili prozatímní vládu, resp. juntu a nastolili teror.
V té době se již problémem Sierra Leone zabývalo mnoho organizací, především OSN, ECOWAS, Human Right watch, Amnesty International, aj. Na základě důkazů, které potvrdily, že se do Sierra Leone nezákonně dováží ve velkém množství zbraně, uvalila Rada bezpečnosti OSN v roce 1997 na Sierra Leonu zbrojní embargo a také embargo na dovoz pohonných hmot. Velkému skandálu čelila Velká Británii, když později vyšlo najevo, že mezinárodní podnikatelská firma Sandline International, která mimo jiné financuje i žoldnéřské jednotky, vyslala do Sierra Leone zbraně v hodnotě deseti miliónů liber.
(Zbraně byly odeslány ve snaze odstranit diktátora Koromu, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Kabbaha. A není náhodou, že Sandline International vyváží ze Sierra Leone diamanty. Lehčí je pro ni podnikat v demokratickém režimu. Kromě toho, svržený prezident Kabbah dlužil firmě Sandline International několik miliónů liber. Odpovědnost VB spočívá v tom, že britští diplomaté na africkém oddělení britského ministerstva zahraničních věcí dospěli k závěru, že výše zmíněná embarga platí jen vůči novému vojenskému režimu v Sierra Leone, a nikoliv vůči jeho odpůrcům. Proto firmě Sandline udělili pro export zbraní vývozní povolení. Učinili tak bez vědomí členů britské vlády)
V roce 1998 se ECOWASU podařilo dosadit zpátky Kabbaha a Rada bezpečnosti zastavila embargo. V červnu téhož roku OSN ustavila Pozorovatelskou misi OSN (UNOMSIL) (poté přeměněna na UNAMSIL) a pověřila ji dohledem nad bezpečnostní situací a odzbrojením bojovníků. V roce 1999 proběhl neúspěšný pokus o převrat a svržení Kabbaha, při němž byl obsazen Freetown a zabito, resp. zmrzačeno mnoho obyvatel hlavního města.
RUF se snažila zmocnit území s diamantovými doly. Sierra Leone ovládnutá povstaleckou skupinou se ekonomicky zhroutila právě pro ten fakt, že je závislá na diamantech jako na nejdůležitějším vývozním artiklu). Většina obyvatel trpěla hladem, životní úroveň byla více než kritická. Současně se RUF dopouštěla masových vražd a mrzačení obyvatel. Sierra je typickým příkladem země s fenoménem dětských vojáků.
Jednotky OSN, které zde od listopadu 1999 dohlížely na dodržování závazků plynoucích z dohody z Lomé, byly útokům také vystaveny. Proto se začalo jednat o další dohodě, která nakonec byla podepsána v listopadu 2000 v Abuje. Znovu se hovořilo o tom, že je třeba nastartovat projekt týkající se „ozbrojení, demobilizace a znovuzačlenění povstaleckých vojáků do společnosti“, [6] který byl již součástí Loménských dohod. [7]
(Dohoda z Lomé umožnila zapojení ozbrojenců do státní správy; například Foday Sankoh tak získal významný vládní post, umožňující kontrolu nad těžbou diamantů. Zejména RUF ovšem dohodu z Lomé porušovala. Její čelní představitelé byli zatčeni a zbaveni správních funkcí po událostech z května 2000, kdy bylo ozbrojenci RUF zastřeleno několik účastníků demonstrace proti porušování smlouvy z Lomé.)
Situace se přesto příliš nezlepšila a útoky RUF pokračovaly. Situace se zkomplikovala, když do státu vstoupila vojska z Guineje s cílem zničit základny RUF, které byly využívány i pro povstalecké aktivity na jejich území. Situace se uklidnila až po podpisu druhé dohodě z Abuji v květnu 2001.
Od poloviny roku 2002 začaly ve shodě s vládou fungovat Komise pro hledání pravdy a usmíření a také Zvláštní soud (tribunál) pro Sierra Leone. Jedná se o první soud tohoto typu a jeho cílem je stíhání osob, jež nesou největší zodpovědnost za zvěrstva spáchaná v průběhu vleklé občanské války. [18] V současnosti je obžalováno 11 osob v souvislosti s válečnými zločiny, zločiny proti humanitě, násilí, apod. Kvůli smrti dvou z obžalovaných byly obžaloby na ně staženy v prosinci roku 2003. Soud obžaloval mj. liberijského prezidenta Charlese Taylora.
Podle indexu chudoby jež je publikován v Foreing Policy je v současné době Sierra Leone na 23. místě. Je zde vidět pomalé zlepšování situace, ačkoliv Sierra Leone neustále patří mezi nejnestabilnější země světa. Tomu také přispívá fakt, že zde je stále přes 70 000 bývalých rebelů z RUF. Někteří bývalí bojovníci sice prošli státním reintegračním programem, reálně však představují nadále největší bezpečnostní hrozbu. Jsou nezaměstnaní, frustrovaní a nenávidění okolním obyvatelstvem.
V Sierra Leone dnes nalezneme jednu z nejpočetnějších uprchlických komunit na světě (UNHCR). Sierra Leone zpustošená válkou dnes trpí nejnižší průměrnou délkou života na světě a nejvyšší dětskou úmrtností (každé čtvrté dítě umírá ve věku do pěti let). Gramotnost obyvatelstva činí pouhých 15 %. Mnozí lidé umírají na nemoci, které se dají běžně léčit, čemuž napomáhá mimo jiné i chybějící kanalizace a zdroj pitné vody. Podle některých zpráv umírá v této zemi denně hlady téměř 100 lidí.
SHRNUTÍ:
Pokud bychom měli na závěr shrnout a vypíchnout několik bodů, které považujeme za dobré vědět, musíme určitě zmínit to, že oba konflikty jsou si velmi podobné a v mnohých bodech spolu přímo souvisí… jsou jasnou ukázkou toho, jak je v afrických zemích „nebezpečné“ disponovat přírodním bohatství. Právě toto přírodní bohatství na sebe nabaluje občanské války, které vedly paradoxně k tomu, že obě tyto země jsou velmi chudé a negramotné. Konflikty jak v Libérii tak v Sierra Leoně jsou také známe svojí obzvlášť velkou brutalitou a fenoménem dětských vojáků.