Krajané
Česká menšina žije i v okolí Draculova hradu!
Příroda, oblečení, chování, vše je jiné. I chaloupky jsou odlišné, takové pěkně přikrčené. Mají vysoké klobouky, nejsou však pokryté došky ani šindelem, jsou jen z větviček. Chybějí jim komíny a všem dochází, proč jsou ty střechy tak převýšené. Tlačí se jimi ven kouř. Architekti by konstatovali, že sem ještě nedorazila komínová revoluce, kterou máme u nás už dvě stovky let za sebou. Dobrodružná krajina začíná v rumunské vesničce Metes v Transylvánii, kde žije i početná česká komunita. Připadáte si jak v jiném světě, když zde slyšíte libozvučnou češtinu. Ze tří stovek místních obyvatel se k české národnosti hlásí přes dvě stovky lidí. Žijí sice ve skromných podmínkách, nespoléhají se ani na pomoc od krajanů, tak jako v rumunské oblasti Banátu, ale zachovali si nejen svůj jazyk, ale i tradice. Místní chloubou je katolický kostel, ve kterém se slouží mše, jak v českém, tak i rumunském jazyce. Místní evangelíci, většinou německé národnosti se mohou pochlubit také pěkným svatostánkem.
„Žijeme zde v pospolitosti a nehádáme se. Nezáleží přece na tom, zda je někdo křesťan, evangelík, Rumun, Čech, Maďar či Němec,“ tvrdí místní katolický kněz Jan Walach, jehož rodina pochází z Břeclavska. Vzápětí asi pětapadesátiletý muž pokračuje: „Ještě můj děda měl v Břeclavi truhlářství. Moje rodina prchla do Rumunska kvůli obavě z nacismu. Začali jsme tady od nuly a stejně jako většina starousedlíků jsme zvyklí žít ve skromných podmínkách. Těžko byste tady hledali člověka hromadícího majetek.“ V neděli mají v obci Mates plný kostel při bohoslužbě. Jak by ne, vždyť místní mohutný kostel je místem, kde nejenže probíhají bohoslužby, ale krajané zde hovoří plynou češtinou o svých každodeních problémech.
Chodí sem i Viktor Trkal, místní učitel, který vede zdejší školu. „Děti tu umějí stejně dobře česky i rumunsky,“ tvrdí lektor, kterého neplatí ministerstvo školství, ale sami starousedlíci, školu spravuje správní rada složená z rodičů dětí. Pokud se z obce Mates vydáváte neznačenou pěšinkou strmě vzhůru na hřeben a pokračujete přes vrchol Ciumerna, odkud je krásný výhled, k jezeru Lagul ezer Igenito. A poté stoupáte znovu do hor, na hřeben vrcholu Strigleu (1248 metrů nad mořem), nabídne se vám překrásný pohled na panenskou přírodu. Můžete se napít čisté vody z jakéhokoliv potůčku či strávit třeba krásnou noc ve spacáku. Kam oko dohlédne, neuvidíte žádná světla, žádný smog.
První vesnicí, kterou spatříte je Ralcani. Tady jsou ty úžasné střechy domů ve tvaru vysokých plstěných valašských klobouků, které připomínají kupy sena na poli opodál. Život se zde zastavil před mnoha lety a turisté jsou zde spíše výjimkou. Stáváte se proto atrakcí a nezbývá vám nic jiného než vyfotografovat všechny místní. Starší ženy se přičesávají, dědové pózují s lahví pálenky. A jak se zde domluvíte? Světe div se, česky. Vzpomínky mnohých místních se vrací k Rakousku-Uhersku. Místní obyvatelé Transylvánie, kraje známého hradem Bran, v němž měla pobývat i historicky známá postava hraběte Vláda Tepeše, nám známého z románu Drácula, totiž sloužili ve společné armádě rakouské monarchie spolu s Čechy a nemohou si vynachválit, jak vynikající vojáci i lidé to byli.
Pakliže se zastavíte i v další vesnici, Tecsesti, za sekání trávy si zde vysloužíte tři litry mléka. Ve obci nemá velkou cenu, více se cení tvaroh, za který platíte v přepočtu sedmdesát korun. Visí v hadru na zápraží, nevypadá sice oslnivě, ale osolený a namazaný na chleba chutná báječně. Téměř magickou chuť tady má i „neošetřené“ mléko, vysoce převyšuje instantní stravu z našich supermarketů. Ptáte se, zda se tady zastavil čas před sto lety, nebo ještě dříve? Když pozorujeme chování žen, jste překvapeni. Přijde-li do domu cizí muž, žena zůstává stát opodál, s cizincem se bavit nemůže.Nedaleko odtud je park Remecului s krásnou soutěskou řeky Geoa Gului. Pokud se k ní chcete dostat, musíte přes soutěsku, jenž se zdá být jednoduchá, potkáváte na ní dokonce turisty z města. Postupně však zjišťujete, že místo řetězů jsou tady natažené dráty, které pěkně řežou do rukou. Navíc se ukazuje, že všichni, kdo chtějí soutěsku projít, musí do vody. Zejména pro menší turisty je to problém. Cesta přes soutěsku vede do Bradesti, první vesnice, kde se dá koupit pivo, chleba a Bihor, což je místní specialita – pálenka, která má na etiketě krásné modré švestky. S moravskou slivovicí však nemá nic společného, chutná spíše po voňavce. Odtud můžete cestovat i vlakem a vidět různorodá zavazadla cestujících, mezi nimiž nechybějí například ani svázané živé slepice. Další důkaz toho, že se v Transylvánii čas zastavil. Snad i proto je transylvánská krajina pro romantické snílky a pro ty, kteří nechtějí narazit na neduhy globalizační civilizace. I v Bihoru narazíte na Čechy, plynule hovořící jak česky, tak i rumunsky a anglicky. Žijí zde hlavně díky turistickému ruchu, vydělávají pronájmem pokojů, přípravou místní velmi dobré a zdravé stravy a každou neděli chodí do místního kostela, kde se slouží mše, jak v rumunštině, tak i v maďarštině a němčině. Existuje zde však i místní křesťanský spolek Čechů, čítající asi dvě desítky jmen, do něhož dochází kněz z již zmíněné obce Mates.