Jak mistra Čech zpohlavkovali
„Mým prvním pohybem na ledě byl posun těla směrem k ledu. Obráceně to snad ani nebylo možné; alespoň se to dodnes nikomu nepodařilo,“ tak vzpomínala po letech na své začátky světová krasobruslařská hvězda třicátých let minulého století Sonja Henie. Právě tak začínali i čeští bruslaři, kteří se před více než sto lety usadili na zamrzlé Vltavě. Uchu současníka zní neuvěřitelně, že zamrzala po celé délce toku. Pražská nábřeží se tehdy hemžila každou neděli řvoucí mládeží, ale i dospělými v nejlepších letech. Klukům vůbec nevadilo, že se někdy museli podělit o jediný pár bruslí. Pro ně byla nejdůležitější rychlost a ne způsob, jakým ji dosáhli. To starší pánové si naopak dávali záležet, aby rychlá jízda příliš neroznítila viržinko, či aby příjemnou konverzaci s dámou nerušil kolem uší fičící vítr. Nejzdatnější bruslaři si zatančili při flašinetu čtverylku nebo besedu na ledě, i když nejednou skončila zadní část těla na mrazivém parketu. Mravy na Vltavě byly přece jen volnější než v Obecním domě.
Pojízdné stánky preclíkářů nabízely občerstvení. Nechyběl čaj, káva a pamatováno bylo i na milovníky zlatého moku. Největší překvapení však čekalo pod Vyšehradskou skalou, kde stálo několik desítek krásných saní, zvoucích k projížďce. Mezi vším tím ruchem se proplétali Podskaláci. Zametali sníh a za mírný poplatek půjčovali brusle. Protože na vynález šlajfek se stále ještě čekalo, dokázaly ruce lidových výrobců vykouzlit z kovu a dřeva díla, hodná sbírek proslulého železářského krámku pana Čapka.
PRVNÍ VLAŠTOVKY
Vzrušení do řad bruslících Pražanů vnesli první závodníci. Objevili se u střeleckého ostrova počátkem osmdesátých let devatenáctého století a svým elánem rozrušili poklidnou idylu nedělních odpolední. Se stejným nadšením přikročili i k založení závodního klubu. Zakládající schůze nedopadla šťastně. Při volbě předsedy skončila nedůstojnou rvačkou. Zatímco vítěz usedl na pomyslný předsednický stolec, utíkal poražený protikandidát s pláčem domů k mamince. „Pánům“ zakladatelům totiž nebylo víc než čtrnáct let. V českém sportu nic nového. Málokterému atletickému rekordmanovi bylo víc než dvacet, tehdejší družstva kopané by dnes hrála v kategorii staršího dorostu. Snad proto byli všichni bez rozdílu vystaveni pronásledování doma, ve školách i v zaměstnání. Výjimku netvořili ani bruslaři. Protože s příchodem zimy a zamrznutím Vltavy pravidelně klesal prospěch i kázeň, určili pedagogové jednoduchou rovnici o žádné neznámé - sport rovná se lajdáctví. Proto zakazovali, hrozili, zavírali do karceru a dokonce i ničili drahocenné brusle…
Co však znamenala drakonická opatření ve srovnání se skutečností, že v Praze předváděl svá ledová kouzla zakladatel novodobého krasobruslení Američan Jackson Heines. Jeho obloučky, otočky, jízda pozadu či po jedné brusli působily na klukovskou generaci dojmem nejhlubšího uměleckého prožitku. Celokovové, k botám přišroubované brusle pak byly zázrakem techniky, nad nímž zůstával stát rozum. Co zmohlo několik pohlavků či dvoudenní karcer proti možnosti vidět vídeňského mistra Freye, který na žofínském kluzišti přeskakoval řadu pěti židlí, pochopitelně s bruslemi na nohou. „Jakkoliv naši umělci na ledě, kteří dali si v plném počtu dostaveníčko na ostrov Žofínský, tvrdí, že to a ono není nic nového a že se tak dá provést, přec nemůžeme odolati spravedlivému úsudku, že tak ,jak jezdí Frey, jsme dosud neviděli jezdit druhého a také tak brzy neuvidíme,“ hodnotil mistrovo vystoupení tisk.
Nešlo ostatně jen o efektní skoky přes židle. Frey v bílém cylindru na hlavě předvedl i několik komických pasáží na variace „anglický lord“ a „syn puszty“, přičemž tak mohutně vydupával čardáš, že „mnoho diváků přesvědčení nabylo, že pod mistrem se led prolomí“.
Ale největšího úspěchu v Praze dosáhl přece jen vytáhlý seveřan Axel Paulsen, který svými skoky doslova zametl vzduch a dokázal se otočit o celých třistašedesát stupňů. Není divu, že čtrnáctiletý mistři zapomínali na školní povinnosti. Potají schovávané brusle, nebo i vypůjčované za pracně našetřený peníz, táhly víc, než učebnice. Strohá přísnost školních škamen neobstála ve srovnání s mrazivými dálkami vltavských ledových plání.
S VĚTREM O ZÁVOD
Zatímco jedna část bruslařského národa založila svoji existenci na piruetách, druhá dala přednost rychlosti, šikující ostatní spoluobčany. Padající a vratce se kymácející krasobruslaři sklízeli maximálně posměch davu. Zato zběsile se ženoucí tlupa rychlobruslařů, rozrážející pokojně bruslící dav, vzbuzovala respekt. V roce 1888 uspořádal dvojspolek pražských klubů International Rowing Club a Bruslařský závodní klub na Vltavě první mezinárodní závody, jejichž vyvrcholením měla být jízda o mistrovství Čech.
Nebyla. Vše už bylo připraveno ke startu. Na čáře stála elita pražského rychlobruslení, nechyběli ani závodníci z Roudnice nad Labem a z daleké Vídně. Startér inž. Fiedler už zvedal praporek, když k hromadě odložených kabátů a kravat dorazil starší muž s viržinkem a buřinkou na hlavě. Bez jediného slova chytil za ucho předsedu bruslařského klubu a nedbaje protestů závodníků, zahnal pohlavky jednoho z největších favoritů domů. Potrestaným byl devatenáctiletý Josef Rőssler-Ořovský, trestajícím jeho otec. „Co dělat, poslechnout jsem musel,“ povzdechl si po letech slavný zakladatel českého olympijského hnutí. Dámu, která upozornila rodiče na synovu zálibu, přestal zdravit, ale titul unikl.
VÍTĚZOVÉ BEZ SOUPEŘŮ
Nepřízeň mocných tohoto světa se zákonitě projevila. Pohlavky a zastrašování vítězily nad láskou ke sportu. Snad proto skončily o rok později závody Bruslařského klubu Harmonie fraškou.
V hlavním závodě o mistrovství Prahy na jednu anglickou míli stanul na startovní čáře jediný závodník - neúnavný Rőssler–Ořovský. Přestože „jel se sebezapřením obětavě sám, jak poznamenal přítomný sportovní komentátor - „ závodům“ to na zajímavosti nepřidalo. Situace se ještě opakovala v „jízdě dvoukilometrové“, když těsně před startem odstoupili tři z přihlášených závodníků a jediný pan Pardubský vytrval a zvítězil, jak chtěl.
Závodníci, jimž vítězství spadlo zdarma do klína, byli spokojeni. Ostatní, především známí bratři Potůčkové, kteří odstoupili pro špatnou kvalitu ledu, nikoliv. Proto, jak bývalo tehdy dobrým zvykem, přenesli zápolení z ledu na stránky novin. „Vyzýváme tímto veškeré pány závodníky z nedělních, dne 9.února odbývaných dostihů bruslařských klubu Harmonie, zvláště pak nynějšího mistra pana Rősslera, k souboji na skutečném ledě, nikoliv na blátě, proti jednomu z nás dvou,“ dali se slyšet v časopise Velocipedista.
Následovalo ticho v novinách i na rozmrzajících ledových drahách. Nikdo se nepřihlásil. Proč taky? Rőssler měl titul v kapse a nepotřeboval riskovat případnou porážku. Ostatní závodníci věděli, že se proti Potůčkům těžko prosadí. A obecenstvo? To mělo jistotu, že si přijde na své v příští sezóně, jakmile znovu zamrzne Vltava.
Václav Prokůpek