Evropské tenisové akademie
V roce 1993 Sergi Brugurea vítězí v Paříži na slavné antuce v Roland Garros a stává se nejen španělským hrdinou, ale také jedním z prvních produktů některé evropské tenisové akademie, který vítězí na velkém grandslamovém turnaji. Sergi vyrůstal v akademii svého otce Luise, kterou dokázal jako bývalý profesionální tenista po skončení hráčské kariéry vybudovat nedaleko hlavního katalánského města v místě zvaném Club Van Via u Barcelony. Rozhodl se, že zde bude trénovat evropské talenty, mezi které postupně zařazoval skvělé antukáře z Argentiny a jiných jihoamerických zemí. Luis Bruguera, když tenisovou akademii v sedmdesátých letech minulého století zakládal, ještě netušil, že nejslavnějším žákem jeho akademie bude jeho syn Sergio, který spatřil světlo světla v lednu roku 1971.Nyní už nese zmíněná tenisová akademie název Tenisová katalánská univerzita otce a syna Bruguerových. Pro někoho by to bylo možná logické vyústění toho, že Sergi musel kvůli zdravotním problémům svět profesionálního tenisu opustit.
Pro odborníky je to škoda, považovali ho za fenomenálního hráče a jeho styl servis – volej obdivovali, na rozdíl od protihráčů, jenž se ho obávali. Ale vztah Luise Brugueri se svým synem Sergiem nebyl zdaleka ideální a byl provázen množstvím hádek a soupeření. Když se v roce 1987 Sergi Bruguera stal španělským juniorským mistrem, nechal se slyšet: „Můj vztah s otcem není a nikdy nebyl ideální.“ Když se ale v roce 1991 už dostal mezi pět nejlepších tenistů planety, svá slova na adresu otce pochopitelně zmírnil: „Měli jsme vždy normální problémy, jaké bývají mezi otcem a synem, a také problémy, jenž bývají typické mezi trenérem a jeho chráněncem.“ V roce 1991 vyhrává Sergi Bruguera v Estorilu, Monte Carlu a Arhénách, tedy na samých velkých turnajích. O rok později znovu vyhrává tři turnaje na okruhu ATP a získává i Světový pohár pro Španělsko. Devadesátý třetí rok pro Sergiho Brugueru znamená vítězství na French Open a o rok později své vítězství v Paříži opakuje. Když podruhé zvedá nad hlavu grandslamovou trofej, Sergi vyzdvihuje svého otce: „Děkuji, že jsem mohl být žákem jeho akademie!“ Pro známou evropskou akademii asi to nejcennější ocenění.
Dnes je Sergi Bruguera spolu se svým otcem spolumajitelem akademie nedaleko Barcelony a vychovává nové naděje. Podle jeho slov rodinnou akademii nezasáhla vůbec světová finanční krize. „Stále se nám hlásí noví hráči, ale i tenistky. Poskytujeme prostřednictvím mezivládního stipendia i trenérské hodiny hráčům z Peru, Argentiny, Bolívie či Ekvádoru,“ popisuje současnou situaci Sergi Bruguera, který se v rodinné akademii již zabydlel a kromě trenérské práce se věnuje i marketingu. „Vést tenisovou akademii neznamená jen trénovat, ale také například bravurně vést účetnictví,“ říká Sergi Bruguera, který sní spolu s otcem o tom, že se jejich akademie ještě rozroste a na otázky novinářů jen stroze odpovídá: „Mě už na profesionálních kurtech neuvidíte, moje záda i celkový zdravotní stav mi to nedovolí. Možná ale některý můj svěřenec dokáže znovu vyhrát grandslamový podnik!“
Členové rodinných klanů
I druhá proslavená evropská tenisová akademie se nachází v Barceloně. A ani ona nemá rozhodně nouzi o tenisové talenty. Jak by ne, vždyť jejími majiteli jsou známí a výborní španělští hráči Alberto Costa a Emílio Sánchez. Oba dva pocházejí z uznávaných tenisových rodů. A oba se spolu se svými spolupracovníky snaží předat zkušenosti svým nástupcům.
„Nechceme budovat akademii podle zámořského vzoru, nejde nám o kvantitu, ale o kvalitu. Trénuje a učí se u nás tenis zhruba pět stovek mladých hráčů a tenistek,“ tvrdí Emílio Sanchéz a jeho kolega Alberto Costa naznačuje: „Neočekávejte od nás hned nějaké velké zázraky. Máme třeba mezi našimi hráči dorosteneckého mistra Španělska, ale také třeba juniorskou mistryni Chile a Venezuely. Ta dívka má nyní tři pasy a bude hrát i na juniorském šampionátu Španělska. Jsem přesvědčen, že vyhraje.“
Mimochodem, není vůbec náhodou, že v této akademii se často objevují hráčské talenty z jihoamerických zemí. Jednak je z výjimkou Brazílie, Španělština oficiální řečí prakticky ve všech zemích jižní Ameriky a bratr Alberta Costy Francisco je ještě navíc daviscupovým nehrajícím kapitánem Brazílie.
„Můj bratr se pokouší v Brazílii najít movité sponzory a vytvořit akademii pro nastupující tenisové talenty,“ tvrdí Alberto Costa a přiznává, že evropské tenisové akademie se pomalu, ale jistě stávají čím dál častěji tréninkovými středisky pro hráče z jižní či severní Ameriky, Austrálie, Asie a dokonce i Afriky.
V Bavorsku hrají Rusové
Důkazem toho jsou i slova známého bývalého chorvatského hráče a kdysi úspěšného nehrajícího daviscupového kapitána Německa Niki Piliče. Ten vlastní tenisovou akademii kousek od bavorské metropole – Mnichova a je přesvědčen, že budoucnost světového tenisu se ukrývá v Rusku a v asijských zemích.
„Bohužel současný model praktikující se v Německu je velmi nevyhovující. Mladí a talentovaní hráči jsou podřízeni svým regionálním nebo-li spolkovým svazům a mezi nimi vládne řevnivost. A tak se mě nepodařilo sjednotit metodiku a koncepci juniorského německého tenisu. Od té doby razím ryze profesionální cestu a spolupracuji se všemi, kdo mě o to požádají,“ tvrdí Pilič a přiznává, že v mnichovské akademii z osmi stovek jeho svěřenců je jich přes padesát z Ruska a přes čtyři desítky z Číny.
Pilič má i své výsledky. Jeho rukama prošel například Němec s běloruskými kořeny Misha Zverev, který již vyhrává i profesionální zápasy na okruhu ATP tour a bývá postrachem i těch nejlepších hráčů planety.
Kritizují Bollettieriho
Stejně jako Niki Pilič i majitel tenisové akademie v rakouském Insbrucku Günter Bosch, kritizují metody proslavené Bollettieriho akademie na Floridě. „Vychoval spoustu kvalitních hráčů, ale také dost talentů zničil,“ tvrdí o Bollettieriho přípravách Bosch. Přesto i oni uznávají, že z floridské akademie Nicka Bollettieriho mnozí trenéři řadu věcí odkoukali. Na bradentonské adrese 34th Street West 5550 vyučuje hře podle zámořských novin a časopisů údajně nejlepší tenisový učitel v historii – Nick Bollettieri postupně vychoval deset světových jedniček: Agassiho, Couriera, Selešovou a Šarapovovou. A navíc tento Američan velmi sebevědomě uvádí: „Už brzy mohou klidně přibýt další světové jedničky z mé akademie. Chrám tenisových talentů naleznete jen u mě.“ Bollettieri evropské akademie moc neuznává. Kdo nejde do jeho školy, jako by pro něho neexistoval. Jedno je jisté, jeho akademie oproti těm evropským vyniká luxusem. Prostor pod palmami je pečlivě vydlážděn, za chodníkem svítí ze záhonků pestré květiny. Odbočku z dvouproudé hlavní silnice hlídá vrátný v uniformě, který se před sluncem schovává v nízké budově připomínající kapličku. Není to formalita. Dovnitř se jen tak někdo nedostane. A vlastně ani ven. Akademii vládne řád. Prckové i odrostlejší teenageři snící o velké tenisové kariéře mají jasně danou večerku, po dvaadvacáté hodině je pryč nikdo nepustí. I přes den musí hlídači ukázat legitimaci a navíc se mu prokázat povolením od rodičů. Evropští kritici na to říkají: „Nepřipomíná vám to vojenský tábor?“ A uznávají, že tak pevný řád v žádném evropském chrámu pro talenty neexistuje. Ostatně, Bollettieri je i ve svých sedmasedmdesáti letech příkladem dokonalého tenisového vojáka. Každý den vstává brzy ráno a co nejrychleji míří na kurty.
Bez investorů to nejde
Trenér rakouských a německých tenisových nadějí Günther Bosch přiznává, že do Rakouska nyní míří řada talentovaných hráček a tenistek z bývalého východního bloku. Mimochodem, tenis v Rakousku se tak naučily hrát třeba i populární Maďarky Szavayová a Czinková, které už dokázaly na řadě turnajů WTA tour, že tenis opravdu hrát umějí. Ani Günther Bosch si nestěžuje, že by mu díky celosvětové krizi ubývali talentovaní hráči a zákazníci. „Pořád je dost rodičů, kteří mají eminentní zájem, aby se z jejich dětí staly tenisové hvězdy,“ říká Bosch a dodává: „Jsou ochotni investovat nemalé finanční prostředky do jejich talentu.“
Když se vystudovaný filozof Nick Bollettieri přestěhoval na Floridu v roce 1977 a založil první tenisovou akademii svého druhu asi osmdesát kilometrů od Tampy o rok později. Znamenala hotovou revoluci v práci s talenty. A pro Bradenton to byla neuvěřitelná událost. Začaly se sem sjíždět sportovní hvězdy z celého světa, o městě se psalo na všech kontinentech. Sám Bollettieri na projektu netratil, když v roce 1987 akademii prodal společnosti IMG, jenž ji zásadně rozšířila i na jiné sporty. Pořád má ale na ní vliv a je ředitelem tenisové akademie nesoucí jeho jméno. I majitelé evropských tenisových center přiznávají, že nejsou stoprocentními vlastníky svých akademií. Tak třeba Niki Pilič chtěl nejprve za vlivného akcionáře své akademie Německý tenisový svaz DTB. Ten ale neměl dostatek finančních prostředků, a tak zaskočil alespoň Bavorský tenisový svaz a také jedna vlivná mnichovská investorská firma. I Günter Bosch se netají tím, že do jeho akademie investují drobní akcionáři a akademie Sáncheze a Costy patří také dalšímu bývalému vynikajícímu španělskému tenistovi Casalovi. A ani sestra Emílio Sáncheze Arantxa se netají tím, že vlastní akcie akademie svého bratra. Donedávna bylo tohle ekonomické téma tabu pro otce a syna Bruguerovi. Nyní už přiznávají, že do talentů hrajících na jejich kurtech investuje kromě španělské i katalánská vláda a také jeden velký ocelářský gigant. Důvod? Smlouvy se s potencionálními tenisovými talenty podepisují již v devíti letech. K tomu Emílio Sánchez říká: „Nezapomínejte, že některé talenty již ve čtrnácti letech vyhrávají turnaje ATP nebo WTA tour.“
Španělé mají výhodu
Velkou starost všem evropským i zámořským tenisovým akademiím dělala doprava. Například Niki Piličovi trvalo téměř dva roky, než se dokázal s Mnichovskou radnicí domluvit na tom, že může ke svým kurtům vybudovat i odpovídající komunikace a postavit luxusní domky pro hosty akademie.Doprava k solidně upraveným domům, které si pronajímají či kupují rodiny malých sportovních žáčků jsou ostatně jednou ze známek kvality té či oné akademie. Španělé přitom mají jednu obrovskou výhodu. Stejně jako u Bollettieriho na Floridě zde totiž panuje neustále letní počasí. To v Rakousku či Německu musí občas majitelé zvolit místo tréninku na otevřených kurtech, metodické procesy v hale.
Evropské tenisové akademie, ale i ty zámořské si z minulých let vzaly jedno velké ponaučení. Tenisté a hráčky se nesmí tenisem přesytit. Mockrát se stalo, že absolventi, ale zejména absolventky tenisových akademií sice ve čtrnácti vyhrávali velké turnaje, ale v jednadvaceti už mluvili o tom, že je tenis nebaví. A tak dnes v katalánských, bavorských, rakouských, ale i polských tenisových akademiích nechybí hřiště na basketbal, baseball, fotbal, golfový areál, plavecké bazény a posilovna s přilehlým prostorem pro lékaře a fyzioterapeuty, kteří se nadějným tenistům věnují po všech směrech.
Navíc, v Barceloně, v Mnichově, v Insbrucku i ve Varšavě, kde evropské tenisové akademie sídlí, trénují nejen naděje, ale i velcí. Nehemží se to tu jenom dětmi, tréninkový program si mohou zaplatit rovněž dospělí, samozřejmě ti movití. Pro sebe mají speciální klubovnu, posilovnu nebo vířivku. „Často se tu objevují starší lidé, kteří nemyslí na profesionální úroveň, ale prostě jen milují tenis a chtějí se zdokonalit a hrát třeba na vynikající úrovni manažerské turnaje nebo klání neregistrovaných,“ tvrdí majitel jedné z akademií v Mnichově Niki Pilič a dodává: „Měli jsme u nás třeba skoro devadesátiletého pána připravujícího se na veteránské turnaje. Pořád se do míčku uměl pěkně opřít. A stále byl schopný se zlepšovat.“
Niki Pilič, který je velkým zastáncem evropského pojetí tenisu a tréninkových procesů na starém kontinentu navíc říká: „Naše akademie není fabrikou na talenty, ale zárukou kvalitní tenisové výuky.“