Co je to úspěch?
Úspěch znamená získat vše, po čem toužíte. Úspěch je přirozený pud, kterému podléhá veškerý život na Zemi. Rostliny instinktivně hledají živiny, vlhkost a vše, co potřebují ke svému růstu – tím dosahují úspěchu. I zvířata hledají potravu, vodu a partnera. Lidé, stojící na vyšším stupni vývoje než-li rostliny a zvířata, mají mnohem rozvinutější instinkt úspěšnosti. Každý člověk se narodil s tímto pudem. Někteří lidé využívají instinktu úspěšnosti méně, jiní více. Ti první obyčejně selžou.
Úspěch je „něco", co by chtěl každý člověk mít a využívat. Úspěch ale nelze jen tak mít, jen tak si ho koupit. Úspěchu lze jedině dosáhnout, a to vlastní snahou a pílí. Neznám člověka, který by nechtěl být úspěšný. Někdo se vidí bohatý, jiný na pódiu s kytarou a před sebou masu dychtivých fanoušků, někdo se vidí jak protíná jako první cílovou pásku v běhu na sto metrů a získává pohár, další se vidí jako programátor úspěšného a populárního programu a pro někoho je slovo úspěch „pouze" najít si správného partnera, založit rodinu a žít šťastně až do smrti. Každý si představuje pod slovem úspěch úplně jinou věc. Je to samozřejmě tím, že každý z nás je jiný a má jiné hodnoty. Úspěch je pro každého něco jiného.
Co je to úspěšná osobnost?
Úspěšná osobnost je taková osobnost, které se splnil daný vysněný cíl. Tato osoba může říct sama o sobě, že je úspěšná, poněvadž pro jinou osobu to vůbec úspěch být nemusí. Každý člověk si nastavuje laťku, kterou chce překonat. Pro někoho může být tato laťka nezvykle vysoko, pro někoho potupně nízko. Všichni mají jiné schopnosti překonávat překážky a razit si cestu k cíli. Někdo je průbojnější, někdo méně. Podle toho si tuto pomyslnou laťku nastaví. Ten, kdo si nastaví laťku ze začátku nesmyslně příliš vysoko, nakonec zjistí, že ji není schopen překonat a tudíž není schopen dosáhnout svého cíle nebo svých cílů a stát se tak „sám pro sebe" úspěšnou osobností. Proto je nadmíru rozumné nastavovat si tuto laťku vzhledem ke svým schopnostem a dovednostem. Jakmile ji překonáme, nastavíme si ji výš a překonáváme vyšší a vyšší cíle a jsme úspěšnější a úspěšnější.
Objevení své osobnosti
Abychom mohli objevit svou osobnost - objevit sebe sama, musíme se ptát, co je to vlastně
osobnost a co ji tvoří. Je to souvislost tělesného a duševního? Je to způsob a styl, jak člověk
jedná a jak se chová? Nebo souhrn niterných procesů bez vnějších příznaků? Samozřejmě
existují definice osobnosti: „Osobnost je organizovaný celek duševního života integrovaný
s biologickou stránkou jeho existence dynamickou strukturou individuálních rysů." Zkusme
neuvádět více či méně jasné definice, zamysleme se nad tím, co se vlastně pod tímto slovem
ukrývá a co probíhá v člověku, resp. v duši.
Člověk a jeho osobnost je „vesmír", vesmír mnohem menší než ten skutečný, ale neméně
složitý. Neboť tento „vesmír" – živá hmota orgánů, svalů, kostí, spleti nervů, chemických
pochodů – je řízen mozkem, hmotným základem duševního života. Mozkovou kůru tvoří až
15 miliard nervových buněk, neuronů, z nichž každý je světem sám pro sebe a přitom každý
je spojen s tím druhým a dalšími stejně tak, jako miliardy blízkých či vzdálených hvězd a
planet v kosmu. Z řady vědeckých výzkumů víme, že osobnost vytvářejí mnohé prvky –
funkce, procesy, vlastnosti a stavy. Působí zde fyziologický základ, vlohy, ale i vlastnosti,
získané schopnosti. Do osobnosti též patří sklony, zvyky, hodnoty, zájmy atd. Odehrává se tu
řada procesů, emoce, cítění, pudy, myšlení, vůle, jednání a další. Osobnost má faktory
duševní výkonnosti, paměť, inteligenci, přizpůsobivost, tvořivost. Nachází se zde
temperament i charakter, svědomí i etické principy. Osobnost člověka – individualita - je
jedinečná a neopakovatelná. S. L. Rubinštejn na to reaguje větou „Člověk je individualita
vzhledem k existenci svých zvláštních, jedinečných a neopakovatelných vlastností". Člověk je
osobnost proto, poněvadž vědomě určuje svůj vztah k okolí.
V dnešní době již dnes každý ví, že člověk se dá „zaškatulkovat" do určitých skupin (a nejen
do těchto „starověkých") jako sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik. Pravděpodobně
nemá cenu se příliš podrobně rozebírat tyto čtyři skupiny. Sangvinik (lat. sanguis = krev) je
člověk živý, pohyblivý. Naopak flegmatik (flegma = hlen) je člověk pomalý až lhostejný, ale
klidný. Cholerik (řecky cholés = žluč) je vznětlivý. Melancholik (řecky melancholés = černá
žluč) je smutný až utlumený. Osobnost člověka patří více či méně do některé z těchto čtyř
skupin. Někdo může být vyhraněný typ, který ryze spadá přímo do některé skupiny. Většina
lidí se nachází někde mezi těmito typy, tzn. mají vlastnosti a schopnosti těchto typů (ať ty
dobré nebo ty špatné). Dále můžeme člověka „zaškatulkovat" do další skupiny, a to extrovert
a introvert. Extrovert je člověk, který je společenský, má rád kolem sebe život a je otevřený.
Introvert je naopak nespolečenský, samotář a je uzavřený do sebe. Stejně tak jako u
předchozího „škatulkování" je i zde většina lidí mezityp.
Každý člověk má své vlastní zásady, kterými se řídí, ty také hájí a jsou jeho vlastním
morálním zákonem, a podle nich odsuzuje či uznává ostatní, kteří se jimi řídí nebo ne. Již
staří křesťané si vytvořili desatero přikázání, které dodržují již 2000 let v „neaktualizované"
podobě. Člověk má též vlastní „desatero", které si od útlého věku během svého života
vytvořil. Tyto zásady jsou ovlivněny, stejně tak jako samotný člověk, okolím, ve kterém
vyrůstal, rodiči, přáteli apod. Toto desatero si člověk v průběhu času (na rozdíl od křesťanství
aj.) mění a upravuje tak, jak postupně zjišťuje nové skutečnosti a objevuje svět.
Přirozeně zásady každého člověka jsou stejně tak různé jako samotní lidé. Někdo vyzývá
ostatní, aby chránili životní prostředí, aby se ukončilo světového násilí, aby se bojovalo proti
drogám, alkoholu či tabákovým výrobkům. Pro jiného mohou být některé tyto zásady
absurdní, směšné a nepodstatné. Jiný může preferovat jiné zásady, jako nekrást, nelhat apod.
Někteří jedinci tvrdě prosazují zásady pouze pro ostatní, přitom je sami nikdy nedodržují.
Člověk který dbá na to, aby lidé neznečisťovali životní prostředí ve městě, přitom si myje
auto na venkově na louce u potoka nebo politik, který odsuzuje v médiích finanční podvody,
tunelování bank a podniků, přesto sám podává nižší daňové přiznání než jaké ve skutečnosti
měl nebo v horším případě se spolupodílí na rozkradení podniku. Takový člověk je špatný a
nemá právo hlásat a vynucovat dodržování zásad, kterými se sám vždy neřídí, které nikdy
nedodržuje!
Každý člověk má své vlastní zásady, kterými se řídí, ty také hájí a jsou jeho vlastním
morálním zákonem, a podle nich odsuzuje či uznává ostatní, kteří se jimi řídí nebo ne. Již
staří křesťané si vytvořili desatero přikázání, které dodržují již 2000 let v „neaktualizované"
podobě. Člověk má též vlastní „desatero", které si od útlého věku během svého života
vytvořil. Tyto zásady jsou ovlivněny, stejně tak jako samotný člověk, okolím, ve kterém
vyrůstal, rodiči, přáteli apod. Toto desatero si člověk v průběhu času (na rozdíl od křesťanství
aj.) mění a upravuje tak, jak postupně zjišťuje nové skutečnosti a objevuje svět.
Přirozeně zásady každého člověka jsou stejně tak různé jako samotní lidé. Někdo vyzývá
ostatní, aby chránili životní prostředí, aby se ukončilo světového násilí, aby se bojovalo proti
drogám, alkoholu či tabákovým výrobkům. Pro jiného mohou být některé tyto zásady
absurdní, směšné a nepodstatné. Jiný může preferovat jiné zásady, jako nekrást, nelhat apod.
Někteří jedinci tvrdě prosazují zásady pouze pro ostatní, přitom je sami nikdy nedodržují.
Člověk který dbá na to, aby lidé neznečisťovali životní prostředí ve městě, přitom si myje
auto na venkově na louce u potoka nebo politik, který odsuzuje v médiích finanční podvody,
tunelování bank a podniků, přesto sám podává nižší daňové přiznání než jaké ve skutečnosti
měl nebo v horším případě se spolupodílí na rozkradení podniku. Takový člověk je špatný a
nemá právo hlásat a vynucovat dodržování zásad, kterými se sám vždy neřídí, které nikdy
nedodržuje!